Památky 1866

Dějiny péče o památky z války roku 1866 jsou velmi zajímavým a obsáhlým tématem. Pro Komitét 1866 se však jedná o jednu ze stěžejních oblastí jeho výzkumné činnosti, neboť právě z informací o dějinách péče o tyto památky lze získat informace směřující ke správné opravě památek současných. Dějiny péče o válečné památky však nejsou pouze takto účelové, lze na nich velmi dobře ilustrovat celý vývoj naší společnosti v minulých více jak 140 letech a jsou i neoddělitelnou součástí regionálních dějin. Časově byly jednotlivé oddíly dotaženy do roku 1989, navazující dění související již s dějinami Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 jako takového, bude v budoucnosti publikováno na jiném místě našeho internetového portálu.

Téma péče o památky z prusko-rakouské války jsme se rozhodli prezentovat nikoliv v jednom hutném chronologicky řazeném textu, ale naopak po jednotlivých bojištích, což snad přispěje lepší orientaci v dané problematice. Níže uvedené texty jsou ve své většině zestručněnými kapitolami knihy Komitét 1866. Péče o válečné památky v běhu staletí, kterou Komitét 1866 vydal v roce 2003 u příležitosti svého 115. výročí - tuto bohatě ilustrovanou knihu lze objednat v našem e-shopu ZDE.

Vznik válečných památek v roce 1866 - obecně 

Prusko-rakouská válka roku 1866 byla svým rozsahem největším válečným konfliktem, který se přehnal přes české území v 19. století. Na zdejších bojištích zůstalo téměř 12 tisíc mrtvých a více než 30 tisíc raněných vojáků. Tisíce dalších zůstalo pohřešováno. Ranění vojáci obou válčících stran často na svá zranění umírali přímo na bojištích, nebo později v lazaretech. S pruskou armádou postupovala do Čech a na Moravu cholera.

Ihned po skončení jednotlivých bitev zorganizovala pruská armáda pohřbívání padlých na bojištích, k čemuž použila i veškerého civilního obyvatelstva, které ve vesnicích zůstalo. Mrtví byli zpravidla ukládáni po 20 až 40 do hromadných hrobů. Jsou však známy doložené případy pohřbení až 600 vojáků obou válčících stran, jako tomu je například u Vysokova na Náchodsku. Jen ve výjimečných případech byli padlí důstojníci pohřbíváni samostatně. Vojáci – mužstvo i důstojníci, – kteří podlehli svým zraněním později, byli zakopáváni v zahradách a přilehlých prostorech objektů, v nichž byly zřízeny lazarety, nebo do šachetních hrobů na obecních hřbitovech či ostatních pozemcích.

Hroby se okamžitě označovaly nejrůznějšími provizorními způsoby – do země zaraženou puškou, na které byla zavěšena čáka nebo přilba, primitivními kříži z větví či planěk plotů, pochvou křížem probodnutou bodákem, nebo jen symbolem kříže vyrytým v navršené hlíně rovu. Občas byl na hrobě uveden počet zde pohřbených a od jakých útvarů pocházejí. I když záhy došlo k označení hrobů černými dřevěnými kříži, mnohé hroby své označení časem ztratily a byly zapomenuty, zvláště když tomu napomohl zájem uživatele pozemku, na němž se hrob nacházel.

Již v průběhu července a srpna roku 1866 přijížděli na bojiště příbuzní padlých, aby vyhledali místo posledního odpočinku svých blízkých. V některých případech byli mrtví exhumováni a odvezeni rodinami do vlasti. Ještě v roce 1866 však bylo na všech českých bojištích zřízeno několik desítek křížů a pomníků z trvalého materiálu, které byly většinou věnovány padlým důstojníkům jejich příbuznými a přáteli. Často bylo velmi obtížné až nemožné zjistit, ve které šachtě hledaný jedinec leží. Některé pomníky byly proto instalovány na místě zranění, či prokazatelně známého místa úmrtí.

Od podzimu roku 1866 začaly bojiště díky zde zbudovaným pomníkům nabývat již své charakteristické podoby. K náhrobníkům věnovaným příbuznými padlých začaly přibývat i pomníky a kříže, a to především na hromadných hrobech, o jejichž vznik se postaral zejména pruský řád johanitů (hlavně v roce 1867). Často je na nich uveden pouze počet pohřbených, někdy s rozlišením armádní příslušnosti. O zachování památky svých padlých projevily zájem i státní instituce saského a pruského království.

Brzy po válce (především v letech 1867–1868) vznikla rovněž značná část útvarových pomníků válčících stran. Jejich donátory byly zpravidla důstojnické sbory jednotek účastnících se bitvy. Bývaly instalovány v místech, kde tyto útvary bojovaly nebo osvědčily svou udatnost, obvykle v blízkosti hrobů, kde odpočívají jejich padlí příslušníci. Zřizování hrobů jednotlivcům téměř zcela skončilo v době několika málo roků po válce, útvarové pomníky vznikaly však ještě desítky let po válce.

S tím jak začal na bojišti vznikat co do rozsahu i kvality ojedinělý soubor vojenské funerální plastiky, začalo se ukazovat, že společné hroby padlých vojáků a několik desítek pomníků budou vyžadovat stálou péči. A naopak, nebude-li zřízena instituce, která by o tyto hroby a pomníky pečovala, budou tyto památky postupně chátrat, až nakonec úplně zaniknou.

Uplynula však téměř dvě desetiletí, než vznikl první spolek, který si vytkl za svůj cíl ochranu a udržování památek z války roku 1866. Základ této organizace, která se zaměřila na ochranu, péči a budování památek z prusko-rakouské války roku 1866 na největším bojišti u Hradce Králové, byl položen v roce 1888.

Bojiště u Hradce Králové

Popud ke vzniku spolku, který si vytyčil za cíl ochranu a údržbu stávajících a zřizování nových pomníků z prusko-rakouské války roku 1866 na bojišti u Hradce Králové byl dán 16. listopadu 1888. Toho dne probíhal v lese Svíb, který leží nedaleko obce Chlum u Hradce Králové, lovecký hon, jehož se zúčastnil také setník zemské obrany ve výslužbě a válečný invalida z roku 1866 Jan Nepomuk Steinský.

Vzpomínka na krvavou řež umocněná chmurným podzimním počasím a desítkami hromadných hrobů označených rozpadajícími se provizorními dřevěnými kříži nebo plukovními pískovcovými pomníky přiměla setníka Steinského k myšlence založení spolku, který bude pečovat o zřízené hroby a pomníky padlých vojáků, bude iniciovat zřízení či vlastními silami budovat nové památky na místech posledního odpočinku rakouských, pruských a saských vojáků.

Již 2. prosince 1888 proběhla v obci Cerekvice nad Bystřicí ustavující schůze Komitétu, který dostal název Das Lokalkomité zur Errichtung und Erhaltung der Krieg-Denkmale auf dem Slachtfelde bei Königgrätz im Jahre 1866, česky Komitét pro udržování pomníků na bojišti Králové-hradeckém. Jeho předsedou se stal Jan Steinský, jednatelem Antonín Tvrzský, řídící učitel v Cerekvici, technickým referentem ředitel Odborné školy sochařské a kamenické v Hořicích Vilém Dokoupil a tiskovým referentem JUDr. Josef Tausik

V roce 1891, při 25. výročí bitvy u Hradce Králové, evidoval Komitét na královéhradeckém bojišti 227 válečných hrobů a pomníků. Spolek brzy získal na důležitosti, členů přibývalo a do jeho řad vstupovali osobnosti veřejně činné a vážení občané měst na Královéhradecku. Přičiněním těchto členů – mecenášů – bylo během dvou let (1889–1891) opraveno všech 227 evidovaných památek. Byly opraveny či zřízeny nové kříže na hromadných hrobech a odborně restaurovány kamenné náhrobní kameny i monumentální pomníky. Vznikaly také nové památky. V roce 1898 bylo v evidenci 319 pomníků, o rok později již 342, za další dva roky rovných 400 a v roce 1912 již 419, z nichž každoročně Komitét opravoval kolem 50.

V období do vypuknutí 1. světové války vznikly všechny významnější pomníky a celý soubor nabyl v podstatě té podoby, jak ji známe dnes. Vedle pomníků vznikla i řada účelových zařízení sloužících především k podnícení turistického ruchu. K ochraně bojiště byl v roce 1894 postaven strážní domek na Chlumu, v roce 1899 k němu přibyla i 25 m vysoká rozhledna a téhož roku i restaurace. Do roku 1904 bylo provedeno první turistické značení bojiště, které bylo v roce 1936 upraveno do dnešní podoby.

Po rozpadu Rakouska-Uherska byla činnost královéhradeckého spolku značně ochromena, zejména kvůli konfiskaci značné části finančního, movitého i nemovitého majetku, avšak spolek nikdy svoji činnost nepřerušil. Vyvrcholením činnosti spolku ve 30. letech 20. století bylo postavení Válečného muzea na Chlumu (součást dnešního Muzea války 1866), jehož iniciátorem byl Josef Volf. Expozice výzbroje a výstroje armád bojujících v bitvě u Hradce Králové, zřízená díky darům členů spolku a jejich příznivců, byla slavnostně otevřena 3. července 1936 u příležitosti 70. výročí bitvy.

Činnost spolku neuhasla ani v dobách nacistické okupace, avšak od období heydrichiády se přestaly konat valné hromady a činnost spolu byla značně ochromena. V roce 1945 královéhradecký spolek doložil, že nespolupracoval s německými okupanty, a 30. června téhož roku ohlásil policejnímu ředitelství, že rozšiřuje svoji působnost všechny válečné památky na území ČSR. Stalo se tak v důsledku zániku tzv. centrální spolku (viz níže) i mnoha lokálních spolků. K praktické realizaci takto široce zamýšlené péče však již nedošlo. Na počátku 50. let byl Spolek pro udržování válečných památek na bojišti královéhradeckém v Hradci Králové na základě zákona č. 68/1591 Sb. o dobrovolných organisacích a shromážděních zrušen a rozpuštěn. Likvidační valná hromada se konala dne 16. 11. 1951, majetek spolku propadl státu.

Zájem bývalých členů o památky na bojišti však přirozeně neupadl. Mnozí z nich se stali členy Vlastivědného klubu při Muzeu Zdeňka Nejedlého v Hradci Králové, který inicioval vyhlášení oblasti bojiště na Chlumu za chráněné území. Pro královéhradecké bojiště z roku 1866 pak byla při Okresním národním výboru v Hradci Králové zřízena funkce konzervátora vojenských památek. Tuto funkci zastával někdejší jednatel královéhradeckého spolku profesor Otakar Jaroš. Památky však byly i v následujících letech udržovány zásluhou bývalých členů spolku i nových nadšenců. Dělo se tak často pod hlavičkami různých klubů ochrany památek či přírody, které byly velmi často zakazovány a jejich členové se pak obvykle přesouvali do jiných obdobných organizací. Mnozí z těchto horlivých zájemců a skutečných zachránců památek z války roku 1866 byli kvůli své činnosti sledováni a často i perzekvováni Státní bezpečností.

V souvislosti s celospolečenskými změnami na podzim roku 1989 se členové těchto pronásledovaných spolků shodli na vytvoření přípravného výboru Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 ve složení: Bohumil Poláček, Miroslav Vycpálek, Jaroslav Dvořák a Ludvík Jaroš. To však již patří do jiné kapitoly péče o památky z prusko-rakouské války.

Nový Bydžov

Ačkoliv se Novému Bydžovu vyhnuly bezprostřední vojenská střetnutí prusko-rakouské války roku 1866, nebylo města zcela ušetřeno tragických důsledků této války. Vedle četných vojenských rekvizic zde byl po krvavé bitvě 3. července 1866 u Hradce Králové zřízen v městské nemocnici a ve školní budově polní vojenský lazaret. Zde na poranění a hlavně na choleru zemřelo mnoho rakouských, saských a pruských vojáků, kteří byli pohřbeni ve společných hrobech na zádušním pozemku za městskou nemocnicí.

Proto nechal na tomto místě již v roce 1868 Spolek vojenských vysloužilců Nový Bydžov, spolu s občany města i okresu, z dobrovolných příspěvků postavit monumentální pomník rakouským a saským vojákům a jeden menší pomník věnovaný pruským vojákům raněným v bitvě u Hradce Králové a zemřelým v Novém Bydžově. Roku 1883 dal místní spolek vojenských vysloužilců tyto pomníky opravit a zřídil kolem nich malý hřbitov.

V návaznosti na vznik Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků z r. 1866 v Čechách (r. 1892) byl ustanoven i Místní spolek ku zřízení pomníků vojínům roku 1866 padlým v Novém Bydžově. Předsedou spolku se stal továrník Jindřich Friedländer a spolek měl 64 členů. Tento spolek zřídil další pomníky na paměť padlým ve válce roku 1866 a zároveň se staral o údržbu vojenského hřbitova. Činnost spolku byla ukončena v době 1. světové války. Na jeho aktivy pak částečně navázal spolek Bydžovan, který se o tamní památky z války roku 1866 staral a udržoval je až do roku 1950.

 

Bojiště u Jičína

První pomník nechali postavit jičínští občané z dobrovolných příspěvků již v roce 1867. Pomník, věnovaný padlým rakouským a saským vojákům byl vybudován na místě srážky u rybníka Kníže v městské části Letná. Tento trojboký pískovcový obelisk zhotovil sochař Josef Jiříček z Hořic.

V roce 1886 se ujalo péče o památky několik jednotlivců, kteří k 25. dubnu 1889 ustavili Spolek pro udržování pomníků a hrobů na bojišti jičínském z r. 1866. Protektorem se stal místodržitelský rada a okresní hejtman Josef z Freiburgu a čestným předsedou Filip Gellinek, hraběcí šlikovský lesmistr. Výkonným předsedou byl zvolen okresní lékař MUDr. Bedřich Pressl, jednatelem Dominik Hudský, okresní četnický velitel, pokladníkem Josef Branke, setník 74. pěšího pluku. Jičínský spolek měl 17 zakládajících členů. Po prvotním zjištění počtu a stavu všech pomníků na jičínském bojišti vypracoval spolek plán na jejich opravy, který se podařilo díky přispění vlád rakouské, uherské, saské a německé a za podpory důstojnických sborů a členů spolku realizovat již do roku 1891.

Hrozící rušení občanských hřbitovů v mnoha vsích na bojišti, se mělo negativně dotknout i řady památek, které se na nich nacházely. Spolek se je rozhodl zachránit jejich soustředěním na jediném místě a provedením exhumaci daných hrobů. Realizaci této myšlenky umožnil Karel Řezníček st., sládek na Hrubé Skále a statkář ve Kbelnici, který daroval spolku pozemek. První hroby byly přemístěny na nový vojenský hřbitov již v roce 1890 a v této činnosti se v dalších letech průběžně pokračovalo.

V roce 1892 se jičínský spolek stal členem Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků a hrobů z r. 1866 v Čechách se sídlem v Hradci Králové. V roce 1905 pak započala stavba Ossaria na zmíněném kbelnickém vojenském hřbitově podle návrhu architekta Václava Weinzettla, tehdejšího ředitele Státní průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích. Dne 29. června 1906 bylo královéhradeckým biskupem Josefem Doubravou Ossarium slavnostně vysvěceno. Této události se již nedočkal předseda spolku JUDr. Bedřich Pressl, který v únoru 1906 zemřel. Jeho nástupcem se stal Dominik Hudský, četnický okresní velitel. Dalšími předsedy spolku byli Josef Černohorský a po jeho smrti Josef Honys, komerční rada, který vedl spolek až do vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918.

Činnost spolku byla umlčena 1. světovou válkou, kdy většina členů nastoupila vojenskou službu. V roce 1922 byl zvolen předsedou spolku Hugo Kmínek, který svědomitě řídil spolek po několik desetiletí, v podstatě až do své smrti v roce 1957. K faktické obnově jičínského spolku však došlo až v roce 1925, kdy byly schváleny nové stanovy a spolek nesl název Spolek pro udržování ossaria, pomníků a hrobů na bojišti jičínském z r. 1866. Svůj teritoriální záběr spolek rozšířil v roce 1927 na Turnovsko a Mnichovohradišťsko, později i na Novobydžovsko. Po roce 1945 byla práce obnovena a trvala až do faktického zániku spolku v roce 1959, kdy byl výměrem Okresního národního výboru v Jičíně z 18. června 1959 jičínský spolek rozpuštěn a jeho majetek převeden na obec Kbelnice.

Bojiště u Trutnova a Starého Rokytníku

Již od roku 1867 působil přímo v Trutnově Spolek po údržbu vojenských památek z války roku 1866 (Verein zur Erhaltung der Kriegsgräber und Kriegerdenkmäler vom Jahre 1866). Díky němu byly v okolí města označeny masové hroby a zřizovány jednotlivé pomníčky. Vrchol své činnosti tento spolek prožil v letech 1890 až 1896 a předsednictví lesmistra Voglsganga v souvislosti s 30. výročím bitvy u Trutnova. Spolek úspěšně pracoval až do r. 1914, po vzniku Československa již nebyl obnoven, částečně však na jeho činnost navázal v roce 1920 vzniklý Místní spolek pro zachování válečných hrobů v Trutnově (Lokalkomitee zur Erhaltung der Kriegergräber vom Jahre 1866 in Trautenau). Svou činnost směřoval zejména k výročí v roce 1936, avšak již o tři roky později byl zrušen.

V období po roce 1890 začal ve Starém Rokytníku působit Spolek pro válečné pomníky z roku 1866 (Verein zur Erhaltung der Kriegerdenkmäler vom Jahre 1866 in Alt Rognitz), který v té době začal vyměňovat staré zchátralé dřevěné kříže na hromadných hrobech za litinové na kamenném soklu. Postupně rozšířil spolek svoji činnost na údržbu památníků, v té době již existujících. Nákladné plukovní pomníky vznikaly ponejvíce po roce 1900. Po 1. světové válce však již tento spolek svou činnost neobnovil. Zanedbávání údržby hrobů a pomníků z r. 1866 na Trutnovsku vedlo po roce 1930 k založení nového nástupce spolku ze Starého Rokytníku, který nesl název Spolek pro udržování válečných hrobů a pomníků z roku 1866 ve Starém Rokytníku. Členové spolku do roku 1942 opravili desítky válečných památek a také zřídili několik nových. Největší rozsah práce byl k roku 1936, kdy se slavilo 70. výročí bitvy u Trutnova a Starého Rokytníku. V souvislosti s nacistickou okupací po roce 1939 pak byla činnost spolku ukončena.

Podobně jako na jiných bojištích, tak i v Trutnově se na péči o válečné památky podílely i spolky vojenských vysloužilců či veteránské spolky. Trutnovský Spolek c. k. vojenských vysloužilců již v roce 1868 za významné finanční podpory a iniciativy prince Viléma ze Schaumburg-Lippe, majitele náchodského zámku a velkostatku, nechal postavit na vrchu Šibeník centrální památník padlých na bitvu u Trutnova. Významnou památkou byl také vojenský hřbitov s pomníkem spícího lva u Poříčí, který vybudovali továrníci bratři Walzelové pro vojáky zemřelé v lazaretu, který byl zřízen po bitvě v jejich továrně. Památník byl vybudován bezprostředně po válce v období 1866-1867.

V roce 1880 starosta města dr. Pauer nechal přenést vojenské pomníky ze zrušeného hřbitova v Kryblické ulici k Janské kapli. Zranění vojáci, kteří zemřeli Trutnově v lazaretech, byli pohřbeni právě na tomto hřbitově pro chudé a sebevrahy. V té době se začal areál bojiště v bezprostřední blízkosti města parkově upravovat. Byly zřizovány nové cestičky a upravován terén. Okolí kaple bylo určeno k vytvoření pietního místa.

V poválečném období památky na Trutnovsku chátraly. Na přelomu 50 a 60. let minulého století začíná do Trutnova a Starého Rokytníka stále častěji přicházet krajský konzervátor vojenských památek Bohuslav Peterka z Náchoda, který ve spolupráci s Městským a Okresním národním výborem v Trutnově začíná s menšími opravami. V roce 1976 byl založen Klub vojenské historie Trutnov, který pečoval o válečné hroby a pomníky na bojištích u Trutnova a Starého Rokytníku.

Bojiště u Dvora Králové nad Labem

Obdobně jako na jiných bojištích na území Čech byl také ve Dvoře Králové nad Labem zaregistrován spolek pod názvem Verein zur Erhaltung der Kriegsdenkmäler auf dem Königinhofer Schlachtfelde a.d. J. 1866 (Spolek pro udržování válečných hrobů na královédvorském bojišti z roku 1866). Stalo se tak 24. září 1892. Předsedou spolku byl zvolen soudní adjunkt František Kneip, který tuto funkci vykonával až do roku 1918. Technickým referentem (do roku 1899) se stal profesor Státní průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích a její pozdější ředitel Václav Weinzettel. Práce spolku byla velice plodná, 1. června 1894 byl z jeho iniciativy odhalen centrální pomník na nynějším Wolkerově nábřeží.

Výsledek první světové války a následný rozpad Rakouska-Uherska zapříčinily v květnu 1919 rozpuštění ústředního spolku a převedení jeho majetku zčásti na ministerstvo národní obrany Československé republiky. Z královédvorského spolku pracoval na údržbě pomníků pouze F. Kneip a několik studentů místního gymnázia.

Během 2. světové války vznikl z iniciativy místostarosty dr. Maxe Görnerta městskou technickou kanceláří první dochovaný soupis pomníků v královédvorském regionu. Tehdy by opraven centrální pomník z nábřeží, nacházející se tehdy na Starém hřbitově, z prostředků protektorátního městského úřadu byly provedeny jen nejnutnější opravy. Po roce 1945 také na tomto bojišti památky postupně chátraly a stály na periferii zájmu.

Bojiště u Náchoda, České Skalice a Svinišťan

Velkou péči vojenským hrobům a pomníkům věnovali majitelé náchodského zámku a velkostatku princ Vilém ze Schaumburg-Lippe s manželkou Bathildis. Zejména záslužná činnost princezny Bathildis byla jedním z podnětů pro pozdější zřízení spolků zabývajících se ochranou památek z války roku1866.

V roce 1872 vznikl v Náchodě Spolek c. k. vojenských vysloužilců, jehož zakladatelem byl válečný invalida z r. 1866 a tehdejší knížecí úředník Jan Nepomuk Steinský, pozdější zakladatel Komitétu pro udržování pomníků na bojišti Králové-hradeckém. Tento veteránský spolek kromě jiného pečoval o hroby padlých vojáků v Náchodě a nejbližším okolí.

Na bojišti u Náchoda bylo také zřízeno několik nadačních fondů, které sloužily k péči o konkrétní pomníky. 30. června 1867 byla zřízena nadace u obce Vysokov ve výši 100 zlatých na opravy a údržbu pomníku Karla Mayera a k 1. červnu 1868 vznikla v Josefově nadace VI. armádního sboru na údržbu stejnojmenného pomníku na Václavicích.

V roce 1891 byl z iniciativy prince Viléma Schaumburg-Lippe a velitelství 9. armádního sboru v Josefově ustaven Spolek pro udržování hrobů a pomníků na bojištích z r. 1866 v Náchodě, Skalici a Svinišťanech, jehož účelem byla ochrana památek z tohoto válečného roku před úmyslným poškozováním, opravy poškozených náhrobků, jakož i vyhledání a úprava hrobů již zaniklých. Ustavující valná hromada se konala 19. května 1891 a zvolila barona Rudolfa Ulmensteina předsedou spolku, který setrval ve funkci až do zániku spolku v roce 1916. Místopředsedou se stal okresní soudce Václav Šatava, jednatelem advokát Dr. Tilsch, pokladníkem správce velkostatku Jan Firbas a technickým referentem stavbyvedoucí velkostatku Josef Komarovský. Sídlem spolku se stala Česká Skalice.

Spolek pro udržování hrobů a pomníků na bojištích z r. 1866 v Náchodě, Skalici a Svinišťanech zanikl v roce 1916 z důvodu nedostatků členů během 1. světové války. Avšak zanedbávání údržby hrobů a pomníků na daných bojištích vedlo v roce 1932 k založení Odboru pro udržování válečných hrobů a pomníků při odbočce Svazu čsl. důstojnictva v Náchodě. Iniciátorem založení odboru a jeho prvním jednatelem byl tehdejší praporčík četnictva Bohuslav Peterka. Předsedou byl zvolen škpt. v záloze Jaroslav Pašťalka a pokladníkem npor. v záloze Vilém Kohnheiser. Odbor Svazu čsl. důstojnictva v Náchodě byl velice aktivní, jeho zásluhou byly opraveny desítky pomníků a zřídil i několik nových.

V době nacistické okupa byla činnost odboru výrazně potlačena, avšak po roce 1945 se Bohuslav Peterka začal znovu věnovat péči o válčené hroby a pomníky. Dne 19. dubna 1947 byl v Náchodě ustaven Komitét válečných hrobů, pomníků a hřbitovů z r. 1866 pod vedením nadlesního města Náchoda Václava Šrámka. Činnost tohoto spolku byla z legislativních důvodů ukončena v roce 1951.

V polovině 50. let se Bohuslav Peterka stal okresním, resp. krajským konzervátorem vojenských památek při Krajském národním výboru v Hradci Králové. Pravidelná péče, i přes nepřízeň tehdejších orgánů státní moci a nedostatku finančních prostředků, tak byla na bojištích u Náchoda, České Skalice a Svinišťan zajištěna. Stého výročí prusko-rakouské války se však B. Peterka nedožil. Zemřel 30. dubna 1966 v době největších příprav tohoto výročí. Po jeho smrti se stala nástupkyní ve funkci krajské konzervátorky vojenských památek jeho dcera profesorka Olga Peterková z Náchoda, která neúnavně zajišťovala péči o válečné hroby a pomníky prostřednictvím jednotlivých místních, městských a okresních národních výborů do roku 1989.

Bojiště u Mnichova Hradiště a Podolí

Na bojišti u Mnichova Hradiště patří první místo v péči o válečné památky z války roku 1866 hraběnce Marii Leopoldině Waldstein-Wartenberg, manželce majitele zdejšího velkostatku Františka Arnošta Waldstein-Wartenberg. Z její iniciativy provedl již rok po válce hraběcí stavební úředník Anton Wender evidenci všech památek na zdejším bojišti, které spadaly pod hraběcí velkostatek, a osadil na ně zdobné litinové kříže. Tím bylo uchováno povědomí o naprosté většině zdejších památek.

V souvislosti se založením Ústředního spolku hraběnka Marie Leopoldina iniciovala založení lokálního spolku i pro zdejší bojiště. Dne 29. června 1893 se konala ustavující valná schůze Spolku pro udržování pomníků a hrobů padlých vojínů v politickém okresu mnichovohradišťském, který měl sídlo v Mnichově Hradišti. Předsedou spolku byl zvolen ředitel panství Jan Kropáček, místopředsedou okresní starosta Josef Dürich a jednatelem c. k. okresní komisař Václav Pohl. Technickým referentem spolku byl od roku 1893 stavební ředitel panství Čeněk Schäfferling. V roce 1895 byl jednatelem zvolen František Bablich, ředitel školy ve výslužbě, který tuto funkci vykonával až do roku 1923. Dlouholetého předsedu spolku Jana Kropáčka nahradil po jeho smrti v roce 1906 Alois Nový, který je v roce 1914 vystřídán ředitelem pivovaru v Klášteře Hradišti Josefem Judlem. Po emigraci místopředsedy Josefa Düricha v roce 1916 je místopředsedou zvolen mnichovohradišťský děkan P. Jan Bernat. Spolek se soustředil zejména na údržbu většiny zdejších pomníků, na hřbitovech v Mnichově Hradišti a Klášteře Hradišti nad Jizerou však na místě původních památek vztyčil mohutné pískovcové pylony.

Od roku 1923 spolek pouze přežíval, o čemž svědčí korespondence Okresního úřadu v Mnichově Hradišti. Spolek je v roce 1931 vyzván k zahájení činnosti ve smyslu stanov, nebo k ukončení činnosti, 21. 7. 1932 byl podán návrh na zánik spolku a 22. 11. 1937 byl spolek oficiálně zrušen. Již roku 1927 převzal faktickou péči o válečné hroby a pomníky na Mnichovohradišťsku Spolek pro udržování ossaria, pomníků a hrobů na bojišti jičínském z r. 1866 se sídlem v Jičíně. Činnost tohoto spolku je na místním bojišti doložena ještě v roce 1944.

V Podolí a ve Svijanech vznikaly pomníky na hrobech padlých vojáků obou válčících stran zejména v letech 1866-68. Největší zásluhu na jejich zřízení měl knížecí rod Rohanů ze Sychrova, zejména lze vyzdvihnout činnost kněžny Adelheidy. V pozdějším období pečoval o válečné hroby a pomníky z roku 1866 na zdejším bojišti místní Spolek vojenských vysloužilců Podolí a Spolek pro udržování válečných pomníků v Turnově. Po roce 1918 byla péče o pomníky u Svijan a Podolí obdobná s bojištěm u Mnichova Hradiště.

 
Bojiště v severních Čechách

V severních Čechách se vzhledem k válečným událostem nezachoval územně sjednocený soubor památek. Zdejší jsou roztroušeny po celém regionu, když zejména kopírují trasy pochodu vojenských oddílů. Velkou zásluhu na vzniku válečných památek z roku 1866 mají na Liberecku místní střelecké a veteránské spolky. Veteránské spolky, dříve také nazývané spolky vojenských vysloužilců, začaly v Čechách a na Moravě vznikat po vzoru obdobných spolků ze sousedního Německa. Zde stát tyto aktivity podporoval již od roku 1871. Tyto německé spolky, ale také nově vzniklé na území nynějšího Libereckého kraje, byly prvními, které začaly o válečné hroby z prusko-rakouské války roku 1866 pečovat.

Teprve v roce 1893 vznikl v Liberci Spolek na ochranu válečných pomníků v politickém okrese Liberec. Spolek nejenom pečoval o stávající válečné památky z roku 1866, válek 18. století a napoleonských válek, ale podílel se na stavbě nových pomníků společně s veteránskými spolky ze sousedního Německa. Tato spolupráce trvala až do začátku 1. světové války.

Po roce 1918 již nebyla činnost Spolku na ochranu válečných pomníků v politickém okrese Liberec obnovena a péči o památky převzaly místní městské a obecní úřady. S rokem 1945 přišlo pro válečné hroby a pomníky nejčernější období. Většina veteránských pomníků byla dílem stržena a dílem „předělána“ na pomníky Rudé armády.

Na bojišti u Kuřívod vznikla většina pomníků na válečných hrobech z roku 1866 v roce 25. výročí bitvy. Roku 1891 byly pomníky zřízeny zásluhou Města Kuřívody a Obce Horní Krupá, které o ně také v následujících desetiletích pečoval.

Osud památek z války r. 1866 v severních Čechách nabral po 2. světové válce naprosto jiný směr, než v jiných lokalitách. Snaha po odstranění všeho „německého“ v oblastech, odkud bylo vysídleno původní obyvatelstvo, byla natolik enormní, že vyústila i ve faktickou likvidaci pomníků, které na sobě přirozeně nesly německé nápisy, byť s předcházejícím nacistickým obdobím neměly nic společného. Tato násilná likvidace a následný hluboký nezájem o tyto památky způsobil, že o jakékoliv obnově bylo možné ve větší míře uvažovat až od 90. let 20. století, a to již především pod hlavičkou Komitétu pro udržování památek z války roku 1866.

Bojiště na území Moravy a Slezska

Vznik památek 1866 na Moravě a ve Slezsku odpovídá zapojení tohoto území do průběhu prusko-rakouského konfliktu v roce 1866. Na jeho počátku se značná část rakouského vojska přesouvala přes Moravu do Čech a po porážce u Hradce Králové zase z větší části ustupovala přes Moravu k Vídni, pronásledována nepřítelem. Došlo přitom k několika střetům. K tomu největšímu u Tovačova a Dubu nad Moravou. Je tedy logické, že se právě zde nachází největší počet těchto památek z celé oblasti Moravy a Slezska. Z menších srážek vznikly památky např. v Dluhonicích u Přerova, v Rokytnici u Přerova, v Tišnově a v Křenově u Moravské Třebové. Další skupinu tvoří památky na místech, kde se nebojovalo a připomínky na padlé a zemřelé vojáky zde byly postaveny vojenskými jednotkami, příbuznými nebo obcemi. Poslední skupinu pak tvoří památky na vojáky, zejména pruské, kteří v roce 1866 zemřeli na choleru.

V oblasti Tovačova vznikaly pomníky brzy po válce 1866 na místech čerstvých hrobů. Iniciátorem byl povětšinou Výpomocný spolek vlastenecký v Brně, který také
o pomníky společně s obcemi, v jejichž katastru se nacházely, pečoval pravděpodobně do roku 1914, resp. formálně do roku 1918.

Nejvýznačnější památkou 1866 na Moravě je ústřední pomník na tovačovském bojišti. Jedná se o mohylu, na kterou je osazen pískovcový katafalk. Myšlenka vybudovat na tovačovském bojišti důstojný památník vznikla brzy po válce. Pro stavbu bylo vybráno místo, kde měl během boje stanoviště Benedekův štáb a kde se nacházely některé hroby. Za tvůrce návrhu pomníku lze považovat Jana Eduarda Tomolu, tehdy jednadvacetiletého praktikanta u brněnské firmy Adolf Loos, která pomník vystavěla. Slavnost odhalení pomníku se uskutečnila v neděli 13. října 1867.

Po 1. světové válce došlo na ústředním pomníku k prvním zásahům vandalů. Spolu s císařským orlem zmizela i moravská orlice a některé vojenské emblémy na katafalku byly otlučeny. Rozkrádáno a poškozováno bylo i oplocení. Čas negativně pracoval i na čitelnosti 288 jmen padlých uvedených na mramorové desce.

Spolek, který by byl výhradně zaměřen na zachování a údržbu památek z války roku 1866 na Moravě ani ve Slezsku, neexistoval. Zvláště v období po roce 1945 bylo ve znamení značně individuální péče o zdejší památky. Změna situace nastává až se vznikem obnoveného Komitétu pro udržování památek z války roku 1866, který má své členy i na Moravě a ve Slezsku a věnuje zdejším památkám svou pozornost.

Oblast Čechy – mimo bojiště

Komitét pro udržování památek z války roku 1866 si vytkl za cíl pečovat o válečné hroby a pomníky z prusko-rakouské války na celém území České republiky, a proto eviduje také památky, které se nenacházejí přímo na jednotlivých bojištích, ale které nalezneme rozesety takřka po celém území našeho státu. Hovořit u desítek těchto památek o nějaké jednotné dějinné péči je pochopitelně bezpředmětné. Přesto lze několik jednotících prvků zejména při vzniku těchto památek zaznamenat.

Jedním z prvních motivů byla snaha rodiny (především se jednalo o bohatší vrstvy, zvláště šlechtické) o převezení těla zemřelého příbuzného k jeho pohřbení do rodinné hrobky. V některých případech jsou na hrobech alespoň symbolicky uvedena jména příbuzných, kteří se z bojů prusko-rakouské války nevrátili.

Tato rodinná paměť byla později, zvláště v desetiletích na přelomu 19. a 20. století, transformována v paměť obecní. Často z iniciativy zmíněných spolků veteránů a vojenských vysloužilců byly ve městech a obcích vztyčovány pomníky, na nichž bylo vzpomenuto těch spoluobčanů, kteří zahynuli ve válkách, které habsburská monarchie vedla v 19. století (jednalo se zejména o války 1848–1849, 1859, 1866 a 1878). Tyto tzv. veteránské pomníky byly v hojné míře budovány zejména v severních a severozápadních Čechách, kde však byly v důsledku vývoje po 2. světové válce často odsouzeny k zániku.

Specifickou rovinou vzpomínky pak zůstává samozřejmě paměť jednotlivých vojenských útvarů, které ve svých posádkových městech rovněž budovaly pomníky svých padlých spolubojovníků. Rovněž tyto památky jsou u nás dochovány poměrně řídce.

Prusko-rakouská válka byla doprovázena značným rozšířením cholery, kterou do českých zemí zavlekly jednotky pruské armády. Oběťmi této nemoci se však nestávali pouze pruští vojáci, ale ve značné míře také civilní obyvatelstvo. Mezi památky z války roku 1866 tak řadíme i různé cholerové hroby či hřbitovy, které jsou četné např. na jižní Moravě.

Charakter dalších památek v oblastech mimo bojiště je skutečně pestrý a nelze je již jednoduše typizovat. Rovněž získávání informací o nich je i pro nás poměrně obtížné a v mnoha případech se jedná spíše o náhody, než o nějaký cílený výzkum. Na tomto místě bychom Vás tedy chtěli požádat o případnou spolupráci a pokud o nějaké „zapomenuté“ památce víte, budeme velmi vděční, pokud nás o její existenci budete informovat.

Ústřední spolek

V roce 1892 byla z iniciativy velitelství 9. armádního sboru a pod záštitou prince Viléma ze Schaumburg-Lippe vedena jednání představitelů jednotlivých spolků o jejich sloučení v ústřední spolek, který by zajišťoval péči o válečné hroby z roku 1866 na celém území habsburské monarchie. Největšími podporovateli myšlenky ústředního spolku byli předseda jičínského spolku Dr. Pressl a královéhradecký spolek. Dne 21. prosince 1892 se v Hradci Králové konala první valná hromada Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků z r. 1866 v Čechách. Komitét měl tehdy 24 zakládajících a 132 přispívajících členů. Předsedou spolku byl jednohlasně zvolen baron Rudolf Ulmenstein a protektorem spolku byl jmenován princ Vilém ze Schaumburg-Lippe. V roce 1893 patřily k ústřednímu spolku místní spolky v České Skalici, Jičíně, Hradci Králové, Dvoře Králové nad Labem, Mnichově Hradišti, Novém Bydžově, Liberci a Starém Rokytníku.

Ústřední spolek byl zřízen za účelem zajištění péče o válečné hroby a pomníky na úrovni státních úřadů, koordinace činnosti jednotlivých spolků a v neposlední řadě z důvodu zajištění kontroly této činnosti. Největšího rozkvětu dosáhl v prvním desetiletí 20. století. V roce 1908 měl  6 čestných, 75 zakládajících a 729 přispívajících členů, 12 místních spolků a 1 pobočný spolek v německé Vratislavi.

1. světová válka však činnost značně ochromila a ve změněné poválečné politické situaci doporučil výbor poslední valné hromadě konané 16. května 1919 rozpuštění spolku a převedení jeho majetku na ministerstvo národní obrany, které zřídí při Odborné škole pro kameníky a sochaře v Hořicích nadaci pro udržování hrobů a pomníků z války roku 1866. Tak se také stalo a spolek svoji činnost ukončil. Důvod ukončení spolku byl prozaický. Činnosti ústředního spolku, který sdružoval státní úředníky a vysoké hodnostáře rakousko-uherského aparátu, nebylo zapotřebí. Nově vzniklá Československá republika se k tradicím bývalé monarchie nehlásila. Některé místní spolky na jednotlivých bojištích, jako například v Hradci Králové a Jičíně, však v činnosti pokračovaly.

Právním nástupcem ústředního spolku se skutečně stala nadace pro udržování hrobů a pomníků z války roku 1866 zřízená při Odborné škole pro kameníky a sochaře v Hořicích, která se prvně sešla v únoru 1927. Nadace, respektive její výkonný orgán – správní komise – více či méně spolupracovala jak s jednotlivými spolky, které v činnosti pokračovaly, tak také se spolky nově vznikajícími, jako tomu bylo např. v Náchodě. Každoroční subvence nadace činila 3.600 Kč a byla vynakládána výhradně na péči o stávající válečné hroby a pomníky.

2. světová válka práci Nadace značně ochromila. Od jara 1943 Nadace svoji činnost musela ukončit úplně a nadační majetek byl převeden na Bezirkskommando v Hradci Králové. Po roce 1945, jak již bylo výše uvedeno, byly patrné určité aktivity, avšak k obnovení Nadace při ministerstvu obrany již nedošlo a péče o památky z pusko-rakouské války roku 1866 byla do roku 1990 na jednotlivých bojištích prováděna individuálně.

 

  • VITA ENIM MORTUORUM IN MEMORIA EST POSITA VIVORUM